Word games

Zatímco ostatní herní výrobci se klopotí s každým titulem několik let, přičemž nezřídka jsme svědky nekonečného oddalování, Need for Speed je už několik let přesný jako hodinky. Každý příznivec arkádového závodění se tak může každoročně těšit na listopad, kdy si po roce zase užije své.

Žádné konkurenci se totiž slavnou sérii dosud nepodařilo byť jen přiblížit. Snaží se o to sice Juiced, ale jeho druhý díl opět nepřesvědčil. Otázkou však je, nakolik přesvědčuje Need for Speed a nakolik je jeho úspěch dán pouze slavným jménem. V Pro Street každopádně Electronic Arts slibovalo významnou porci novinek, prakticky koncepční překopání. Jenže tento distributor je v poslední době více než pro výrobu skutečně kvalitních změn znám pro své velkohubé sliby, z nichž se většinou naplní jen špetka.

Na první pohled ale určitě jde o příjemné vyvázání z tenat už trochu omšelého undergroundového závodění. Nejde ale o návrat ke klasickému svištění po civilních cestách, jen bez všech těch cool záležitostí a trapného příběhu – změny jsou totiž v tomto ohledu hlubší. Pro Street je v rámci série dokonce debutantem – jako první Need for Speed se věnuje okruhovému závodění. Žádné otevřené město – vždy vstoupíte do závodu a po jeho skončení se dostáváte opět do menu, tedy pokud nezvolíte položku restart. Krok zpět? Tak trochu – změn se dalo docílit i jinak a namlsaní hráči by možná raději rozvoj freeformové části, jakkoliv je fakticky zbytečná. To jsou ale jen dohady, mající na skutečnou kvalitu hry pramalý vliv.

Žádné otevřené město – vždy vstoupíte do závodu a po jeho skončení se dostáváte opět do menu, tedy pokud nezvolíte položku restart.

Změna, na kterou jsme se těšili, ale zároveň se jí i obávali, to je proklamovaný důraz na jakési zrealističtění hry. Tvůrci evidentně experimentují a zkouší, co by na publikum mohlo platit. Zapomínají však, že kdo usedne k Need for Speed, chce se především bavit a ani v nejmenším se netouží prát s vozem. To je sice extrém a ovladatelnost zůstává v arkádových mezích, přesto ale zdůraznění „realistického“ aspektu naplňuje spíše negativní potenciál.

Znovu se ukazuje, že není úplně ideální snažit se o kompromis mezi arkádou a simulací. Pro Street je ideálním důkazem, přičemž z jízdy skutečně nelze mít přesvědčivý pocit. Auta na silnici neuvěřitelně plavou, což je nepochopitelně společná charakteristika takřka všech z nich. Tvůrci se zřejmě domnívali, že dojmu větší realističnosti docílí ztížením ovládání. Jenže tak to není – bylo by třeba kompletně přepracovat jízdní model, takhle působí místy těžkopádně, v jiných momentech zase komicky – to když se auto každou chvíli hrozí převrátit.

Jak už jsme naznačili, je koncept hry založen na tzv. závodních víkendech, kde je vaším primárním cílem postupně vyhrát všechny závody a nasadit si na hlavu korunku pro vítěze. Vždy se ocitnete v určitém prostředí, v němž absolvujete sérii závodů, a aby bylo pestrosti učiněno zadost, je jasné, že se tu protočí poměrně známé závodní varianty. Nejčastější jsou klasické závody zvané Grip, ale velkolepý comeback slaví i Drag, jemuž bylo nyní věnováno více pozornosti než kdy jindy. Před jeho začátkem dokonce pravidelně dochází k absolvování minihry v zahřívání kol a v průběhu jízdy po zcela rovném úseku trati je pochopitelně nutné manuálně řadit, což je de facto jediná činnost, kterou zde vyvíjíte, na druhou stranu je čím dál tím obtížnější zachytit ten příhodný moment pro přestup na vyšší stupeň, abyste byli stále konkurenceschopní vůči zlepšujícím se soupeřům.

Sector Shootdown je postaven na dosahování nejlepších časů při průjezdu
jednotlivými sektory, na které je trať rozdělena. Pokud se vám povede zajet tu kterou část nejrychleji, získáte určitý počet bodů, v opačném případě ale vyjdete s nulou. V zásadě jde o lákavý a zajímavý mód, soudruzi z Electronic Arts však někde udělali chybu. Vozy totiž nestartují současně, ale vyjíždějí s malými postupy po sobě. Důsledkem toho není nic jiného než jednoznačná výhoda prvního, který se může těšit z volné tratě a samozřejmě nastavovat nejlepší časy. Pokud je nepřekonáte, nedostanete body a už se vezete. Když už se vám podaří zajet čas lepší, stejně je to málo platné, protože onomu prvnímu jezdci se už získané body neodečtou.
Nedostatečnou znalost matematiky EA prokázalo i při počítání bodů v rámci každého závodního dne, kdy zvolenou metodou někdy dojde k tomu, že sice vyhrajete většinu závodů, přesto ale nejste vyhlášeni nejlepším jezdcem. Inu bodování není vždy fér. 

Auťáků je jako obvykle dostatek, takže co do osobních preferencí si vybere prakticky každý. Horší to je s jejich chováním, které jsme již nakousli. Často se ani trochu nepřibližují charakteristikám svých reálných předloh, jakkoliv je toto hodnocení v rámci arkády relativní a zavádějící. Přesto by tu naprosto elementární odlišnosti být měly. Pokud si odmyslíme naprosté banality, jako je rychlost, pak jsme rozdíly pozorovali jen v minimu případů.

Zbývá dodat, že ze širokého vozového parku si musíte vybírat hned několikrát, protože hra chce příslušná vozidla pro každý typ závodu. Konečně jsme se také dočkali poškození aut. Vizuálně je to patrné na první pohled, kdy i sebemenší ťukanec od soupeře vyústí v odpadnutí nějaké té nepotřebné části. Nepotřebných je ale evidentně více komponent, protože i po solidních srážkách se vozy řítí za prakticky nezměněných vlastností. Na rovných tratích, kde závodíte na rychlost, pak ale hraje roli i možnost totálního oddělání bouráků. To když se vám ve vysokých rychlostech trochu rozhoupe a sebemenší korigování směru pak končí v pangejtu. V takových případech je nutné začít znovu. Vozidla si v garážích nejen opravujete, ale také upravujete. Tuning není ničím složitým, byť od minula doznal určité sofistikovanosti a je tak zapotřebí ladit káry na každý typ závodu zvlášť. Hráčům, kteří si ale chtějí pouze zajezdit, vystačí standardní nastavení.

Tvůrci evidentně experimentují a zkouší, co by na publikum mohlo platit.

Grafika se od minule samozřejmě zlepšila, opět ale nejde o nějaký výrazný skok. Dokonce bychom řekli, že stále jede na tom samém, pouze výrazně upraveném enginu. Nechybí typické odlesky a další efekty, přesto si začínají být jednotlivé díly Need for Speed až podezřele podobné, a to přesto, že se liší pojetím závodů.
Po loňském, jen lehce nadprůměrném Carbonu opět nejde o kýžený posun vpřed. Respektive o posun jde, ale pouze koncepční, nikoliv kvalitativní.

Dokonce bychom se nebáli říci, že hra do jisté míry zklame i dosavadní příznivce Need for Speed. Arkáda to sice je pořád, ale úpravy jízdního modely nedopadly úplně tak, jak bychom si představovali. Nejnižší obtížnost sice dosavadní díly v sérii hodně připomíná, na druhou stranu se s tím nesou i málo agresivní protivníci. Na vyšší obtížnosti je potom ona „vyšší realističnost“ pro hratelnost spíše kontraproduktivní. Je to škoda – potenciál byl velký, obsahově hra není špatná, ale horší chování vozů zabraňuje stojí lepšímu hodnocení v cestě.